Teď jsme přijela domů a hážu sem narychlo dopsanou kapitolu. To jen, aby jste neměli absťák gigantických rozměrů :-)
Máma do mě ještě chvíli něco hustila a pak odešla. Jen co za ní zaklaply dveře, (Ony vlastně nezaklaply, ona s nimi praštila tak, že málem urvala kliku.) lehla jsem si na postel a přemýšlela o tom, jaká je to nespravedlnost. Pak jsem asi usnula.
Vzbudila jsem se ve dne, vlastně pro vampýry v noci. Napadl mě jen jediný člověk, za kterým bych mohla jít a nenaštvalo by ho to. Tak jsme se tedy zvedla, upravila se a vyběhla ze dveří, byla jsem vážně hodně vzteklá. Upravila jsem si šálu, kterou jsem měla kolem krku a chtěla jsem odejít z koleje.
"Slečno Hathawayová," řekl za mnou někdo.
Podle hlasu jsem poznala jednu z mála žen v kampusu. Novou strážkyni Céline. Pocházela z Francie, z Lyonu a měla zatraceně těžký přízvuk. Je to taková vysoká, hodně vysoká, blondýna s krásně zelenýma očima. Doplnila (ještě s pár dalšími) řady našich strážců v kampusu. Je jí něco kolem dvaceti. Ale v tuto chvíli jsme ji vážně vidět nechtěla.
"Kam jdete ? Je dávno po večerce!"¨
"Strážkyně Moreau, já jen něco potřebuji-" přerušila mě.
"Nikam! Vraťte se pěkně na svůj pokoj." A ukázala na schodiště.
Chtě nechtě jsem se vrátila na pokoj. Ale nemínila jsem zůstat na koleji. Jen jsem si navlékla černé rukavice a potichu se vyplížila zpět na chodbu. Došla jsem až na konec chodby, kde bylo velké, závěsy zatažené okno. S vrznutím jsem ho otevřela a vyklouzla na římsu. Pak jsem okno z venku trochu přivřela a vydala jsme se ke zdobenému okraji budovy.
Sešplhala jsem do půlky budovy a seskočila dolů.
Dopadla jsme do kopy sněhu, který přetrvával i přes přicházející jaro. Oklepala jsem si sníh z rukavic a obličeje a vydala se potichu přes kampus k budově strážců.
O minutu později už jsem klepala na dveře Dimitrijova pokoje. Když otevřel, měl na sobě jen černé kalhoty od pyžama a koukal na mě těma svýma vševědoucíma očima. A já se v nich zase topila…
"Já ji nenávidím!" zařvala jsem. Byla jsem vzteky bez sebe.
Dimitrij mě vtáhl dovnitř a zabouchl za sebou dveře. A pak se posadil na postel, mě si přitáhl na klín. Jen se na mě koukal.
A mě po tváři skanula slza.
Dimitrij mi ji pohotově utřel a já jsem neměla slov. Pak ale promluvil on.
Dimitrij mi ji pohotově utřel a já jsem neměla slov. Pak ale promluvil on.
"Rose… Rozhodně se nesmíme Janine vyhýbat. A už vůbec-"
"Za tři dny jedeme do Baji. Žádný problém nevidím! Prostě tady proslulou Janine necháme, ať si zakazuje co chce komu chce a jedeme!"
Už jsme ani nevěděla, co říkám. Já ji tak nesnáším!
Už jsme ani nevěděla, co říkám. Já ji tak nesnáším!
Je to bezcitný stroj na zabíjení Strigojů. Začínám si myslet, že bych se bez ní opravdu měla líp. Už jsme vám řekla, že se stala školní strážkyní ? To je něco vážně neobvyklého. Opustila Lorda Szelskeho a šla pracovat na Akademii.
"Ona ti něco zakázala?" Podivil se. Mě by to ale nepřekvapilo..
"Prý mám náš vztah okamžitě ukončit! Já ji nesnáším," byla jsem naštvaná a skoro jsem ječela. "Ale já na ni kašlu!" A pak se stala v té chvíli nejnepravděpodobnější věc.
Dimitrij mě políbil. Nejspíš, aby mě umlčel. Možná jen z čisté lásky.
"Máš pravdu. Ani tvá matka nedokáže zabránit lásce.." Vydechl a zase mě líbal. Nabila jsem dojmu, že se vlastně jen líbáme. Ale komu to vadí ? Mě teda ne…
A Dimitrijovi taky ne. Začala jsme přemýšlet, jaké to asi bude u Dimitrije doma. A dokonce už si pamatuju, jak se kdo jmenuje Jeva, Olena, Karolína, Soňa, Viktorie, Pavel a Zoja.
Uff… Z myšlenek mě ale vytrhlo zaklepání na dveře..
Kdo vrazí do pokoje ? :-)




tereza.kotzianova@email.cz
... mi chodí na mail.




krátký...
hmmmm...že by znovu Janine? další průšvih 