Dnes jsem na návštěvě a tam se nesluší být dlouho u PC, takže je to opět krátké, berte 10. a 11. kapitolu dohromady :-)
Okamžitě mě přepadla silná nevolnost. Dimitrij podal Zoju Karolíně a vytáhl z kapsy mikiny kůl. Já udělala to stejné. Karolína mezitím zmizela se Zojou někde v obýváku.
Byl to černovlasý Strigoj, vlasy měl někam po lopatky. Najednou se to tíživé triko prolomilo.
"Tebe znám," řekl Strigoj a podíval se na Dimitrije. Záhy si nechutně oplzle olízl rty.
Může být Strigoj gay? Je to asi velká blbost, ale tenhle Strigoj…
"Ty jsi Belikov! Byl jsi věčně s tím Zeklosem," zamručel Strigoj.
"To je možné, ale to už je dávno, laskavě se zorientuj na přítomnost!" zařval Dimitrij. Z jedné strany na něj zaútočil on, z druhé já. Ten Strigoj nevěděl, na koho se má zaměřit.
Byl očividně starý. Ale ne tak, jako ten Strigoj ze Spokane, Izajáš, nebo tak nějak.
Dimitrij ho povalil na zem a obkročmo si na něj sedl. Já jsem se s kůlem v ruce rozhlédla. Ve dveřích stál Pavel a Olena ho držela kolem ramen.
"Vypadněte!" zařvala jsem. Nechtěla jsem aby se do nich ten Strigoj pustil. Už jsme rozbili asi polovinu vybavení haly. Pak jsem na toho Strigoje skočila. Bojoval s Dimitrijem, takže mě si nevšímal. A já mu kůl zabodla přesně do srdce.
"Vypadněte!" zařvala jsem. Nechtěla jsem aby se do nich ten Strigoj pustil. Už jsme rozbili asi polovinu vybavení haly. Pak jsem na toho Strigoje skočila. Bojoval s Dimitrijem, takže mě si nevšímal. A já mu kůl zabodla přesně do srdce.
Pomohla jsem Dimitrijovi vstát, ale moje nevolnost stále neustávala.
"Mami, Pavle, nahoru! Hned!" rozkázal Dimitrij. "Karolíno?!" zařval. "Ségra!" zkusil to znovu. V jeho očích byl čirý strach.
Vyběhl před dům a znovu zavolal. Mě už nevolnost přešla.
Vyběhl před dům a znovu zavolal. Mě už nevolnost přešla.
A v tom mi to došlo. Karolína neutekla. Oni ji unesli. Dimitrij se opřel o zeď a sesunul se na zem.
"A kde je Zoja?" zeptala jsem se. V tom jsem zaslechla dětský pláč. Rozběhla jsem se k rozcestí. Malá Zoja tam ležela v trávě, zabalená v dece. Okamžitě jsem ji zvedla a s ní v náručí jsem běžela zpět za Dimitrijem.
"Dimitriji! Mám Zoju!"
"Ach.. Pojď, půjčím si od známého skútr, tam, kde byla Zoja vede jen jedna přístupná cesta. Ostatní končí šíleným srázem. Vím, kam se vydat. Dej Zoju matce a jedeme." Vychrlil a někam odběhl.
Já jsem zašla dovnitř a malou dala Oleně.
Hned na to jsem vyšla ven a nasedla za Dimitrijem na skútr. Ukázala jsem mu, kde ležela Zoja a vydali jsme se doleva.
Po dlouhé chvíli cesty jsme dojeli k malinkému skalnímu převisu, ze kterého směrem dolů rostl břečťan, takže poskytoval dokonalou clonu. Dimitrij schoval skútr za keř a pomalu jsme sešplhali dolů. Nakoukli jsme za roh převisu. Byla ještě stále tma, takže ideální příležitost pro Strigoje. Oba jsme si vytáhli kůly. Byli tam jen dva Strigojové, a za nimi Karolína.
Dimitrij se vplížil za jednoho, já za druhého. Brzy si nás všimli. Já jsem se na jednoho hned vrhla a měla jsem asi dvě vteřiny momentu překvapení. Povalila jsem Strigoje na zem a zasedla jsem mu hrudník. Pak mu docela divně křuplo v ruce.
"Auu!" zařval najednou. V ten moment jsem ho probodla.
Dimitrij toho druhého shodil ze srázu dolů dal se do rozvazování Karolíny.
Pak jsme běželi ke skútru. Dimitrij si mě posadil na klín a Karolínu za sebe.
Asi na patnáct minut jsme byli doma. Olena okamžitě objala Karolínu.
"Maminko! Mami!" vyřítil se Pavel ze dveří a skočil po Karolíně.
Až teď jsem si uvědomila, že chybělo málo, a už jsme ji nikdy nemuseli vidět. Po tváři mi skanula slza.
Dimitrij mi ji pohotově otřel. Pak si mě k sobě přivinul. A já jsem se naplno rozbrečela.




tereza.kotzianova@email.cz
... mi chodí na mail.




Moc hezkej blog :)