close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

12. kapitola... Spoutáni...

13. října 2010 v 19:23 | Sunny |  Spoutáni
So, the next one is already there!

Později jsme se sešli se Soňou, Karolínou, Pavlem a Olenou na večeři. Viktorie se vrací až zítra večer.
"Dimko," začala Soňa s plnou pusou. "Mohl by jsi se mnou, prosím, zítra zajet do Omsku? Potřebuji si tam na úřadě něco zařídit."
"Jasně, zavezu tě. Máš tady auto? Nebo jsi ho nechala v Novosibirsku?" zeptal se Dimitrij.
"V Novosibirsku?" Vykulila jsem oči. Už jsem o něm slyšela… Ale nevím kde… "Pojedu s vámi. Můžu?"
"Jistě." mile nabídla Soňa. "Můžeš. Ano, Dimko, auto jsem nechala u Ethana."
"U kohože?" byla jsem prostě až neslušně zvědavá.
"Rose!" okřikl mě Dimitrij potichu.
"To je jeden kamarád." řekla mi Soňa. "Můžeme se stavit v obchodním centru, co myslíš, Dimko? Vydržíš to s námi?" zasmála se.
"Budu muset. Co jiného mi zbývá?" s úsměvem se na nás podíval.
Já jsem se znovu pustila do jídla. Byla to nějaká polévka.. "Dimitriji, co je to za polévku?" zeptala jsem se šeptem.
"To ti radši neřeknu, divila by ses." zasmál se.
Zasmála jsem se, málem jsem vyprskla lžíci polévky. Naštěstí jsem si rychle dala ruku před pusu.
"Takže Viktorie má prázdniny až od zítřka?" nadhodila Karolína.
"Ano, přijede kolem osmi. Z jejich školy je přivezou autobusem." odpověděla Karolíně Olena.
"Je?" Ono jich přijede víc?
"Ano, Viktorii a její kamarádku Chloë." vysvětlila mi Soňa.
"Mami, já bych chtěl ještě." oznámil Karolíně stydlivě Pavel.
"Já ti nandám." řekla jsem Pavlovi.
"Děkuji, Rose." Jsem ráda, že mi neříká teto.
Tak jsem Pavlovi nandala polévku a opatrně jsem mu ji podala. Ten se ihned pustil do jídla.
"Dimko, běž prosím upéct ještě jeden chleba. Děkuji." poprosila Olena Dimitrije.
Hned vstal, a já jsem se nabídla, že pomůžu.
"Tak, Rose, co chceš k narozeninám?" najednou se zeptal.
"Nevím. Ale vždyť ty už jsem měla před dvěma týdny." namítla jsem.
"Ale já jsem ti ještě nic nedal. Tak, co chceš? Určitě máš sáhodlouhý seznam." zasmál se.
"Vážně, nic nechci. Vyber mi, co chceš."
potvrdila jsem.
"Tak dobře, snad budeš příjemně překvapena." usmál se.
Já jsem byla docela zvědavá, co pro mě přichystá.
Podávala jsem mu různé přísady, on je míchal, těsto jsme dali do nějaké nádoby a pak do trouby.
Vrátili jsme se zpět do jídelny. Právě tam něco probírali.
"Mami, a kdy-" Karolína Pavlovi překryla pusu, jakmile si všimla, že se vracíme.
Jen jsem se pousmála.
Najednou zazvonil zvonek.
"Dimko, běž prosím otevřít." požádala Dimitrije Karolína.
"Jasně, už jdu."
Po chvíli se do jídelny vrátil s dvěma lidmi.
"Rose, tohle je Mark, a tohle Oksana. Jsou jako ty, a Lissa."
Udivilo mě to. Mark je jako já, a Oksana jako Lissa.
"Vy.. jste… Dhampýr." přemýšlela jsem nahlas.
"Ano Rose. Máte pravdu."
"Další uživatelka Éteru. To musím říct Lisse, až se vrátíme domů." zamyslela jsem se.
Pak jsem dlouho vyzvídala o všem možném.
"Tak Rose, můžeš prosím uložit Pavla?" požádala mě Karolína.
"Jasně. Tak pojď." chytla jsem ho za ruku a vedla do koupelny.
Dala jsem mu kartáček na zuby a pastu.

"Tak, a jdeme spát." řekla jsem mu, když se převlékl.
"A pohádka?" Tak tohle jsem nečekala. "Babička mi vždycky čte."
"Myslíš babičku Jevu?" Tu jsem dneska ještě neviděla… divný… "Máte tady nějaké anglické pohádky?"
Pavlík vyskočil z postele a podal mi nějakou knížku. "Pohádky o Západě?" podivila jsem se. To bude něco z dějin Ameriky, napadlo mě.
Koukla jsem na rejstřík a jeden příběh mě upoutal, i když už jsem ho dávno znala. ´Objevení Ameriky´. Vzhledem k tomu, že to psal Rus, tak to bude Ruskýma očima. Taky že ano, bylo to v poznámce překladatele.
"Takže, byl jednou jeden moudrý muž…" četla jsem.

Když jsem pohádku dočetla, Pavel už spal. Pomalu jsem tedy uložila knihu zpět do poličky a sešla zase dolů. Teď už všichni, včetně Marka a Oksany, seděli na pohovce v obýváku. Na stole byl čerstvě upečený chleba namazaný paštikou. Hned jsem se po jednom natáhla. Oksana zrovna poslouchala Sonino břicho.
"Malý je v pořádku. Za dva-tři týdny by se mohl narodit." konstatovala Oksana.
"Díky. Už se těším." usmála se Soňa.
"To bude chlapeček? A jak ho pojmenuješ?" zeptala jsem se Soni.
"Ano, bude to chlapeček. Pojmenuju ho Leonid. Leo." řekla s úsměvem Soňa.

"To je hezké jméno." Docela se mi líbilo. Ale já, kdybych měla dítě, jakože ne, byl by to Dimitrij. To je jasné.
"Soňo, měla by sis jí lehnout. Ať zítra můžete vyjet brzo, musíte stihnout otevírací hodiny." poučila Soňu Olena.
"Tak to bychom s Rose měli jít taky." navrhl Dimitrij a pohladil mě po vlasech.
Tak jsme se zvedli, všichni tři a šli jsme ke schodům. Tam Dimitrij zvedl Soňu do náruče.
"Dimko!" se smíchem křikla Soňa.
"Tak, sestřičko. Zasloužíš si luxus." zasmál se.
Já jsem se smíchem šla za nimi, když s ní Dimitrij vycházel schody. Nahoře ji položil.
Pak jsme se, se smíchem, rozešli do svých pokojů.
"Máš super rodinu." řekla jsem Dimitrijovi, když jsme leželi v posteli.
"Já vím." řekl mi mile.
To bylo jediné, co jsme si řekli, pak jsme usnuli.

Ráno jsme se rychle oblékli, a pak jsme jeli vlakem do Novosibirsku. Tam jsme zašli pro auto a odjeli do Omsku. Nejdříve se Soňa stavila na nějakém úřadě a pak jsme vyjeli do obchodního centra. K mému údivu Dimitrij zamířil do sportovních
potřeb. Za chvíli se vrátil s velkou krabicí, obalenou v balícím papíru.
"Jenom si to odložím na informacích a půjdeme dál nakupovat."

Koupili jsme Soni nějaké vybavení pro Lea.
"Tak co, Rose? Půjdeme?" ptal se mě Dimitrij, zrovna táhl v rukou tu krabici.
"Můžem, co myslíš Soňo?" Ještě jsem chtěla vědět její názor.
"Klidně. Už jsem docela unavená." zívla.
Já jsem před sebou tlačila vozík s velkou krabicí, ve které byla modrá, dětská kolébka.
A také pár dalších věcí.
Doma jsme se Soňou složili postýlku. Za chvíli jsme si v jejím pokoji prohlíželi vznikle dílo.

Dovnitř už jsme dali peřinky, polštářky, plyšáky a podobně.
"Hezké. Přímo nádherné, Díky Dimko. A tobě taky, Rose." rozplývala se Soňa.
"A teď je čas na dárek pro tebe." šibalsky se usmál Dimitrij. "Ten už je ale složený."
Vyšli jsme před dům. Tam stálo zbrusu nové, horské kolo.
Objala jsem Dimitrije. "Díky! Díky moc." radovala jsem se.
"Jsem rád, že se ti líbí. Zítra jede jeden můj kamarád na jejich tradiční cestu "kolo Baja-Novosibirsk."
"Co?" vykřikla jsem. "Tak daleko?"
Nad mým údivem se zasmál. "Prosím tě, Rose."
"Takže, ty chceš jet s ním?"
"Viktorie a Chloë pojedou taky. Cestou samozřejmě bude pauza. Je to dvoudenní cesta."
"Takže si do batohů nabalíme stany, spacáky, karimatky, kotlík a vesele pojedeme na několik desítek dlouhou cestu? A při nejlepším nás při kempování sežere medvěd." dokončila jsem větu.
Zase se zasmál. "Tak co? Jedeme?"
Nakonec jsem řekla " Jo, pojedem." Pak jsem ho objala a zvedla jednu nohu ze země.
"Díky, za krásné prázdniny."
"Nemáš za co, Rozo." řekl, a políbil mě.

"Rose! Dimko! Pojďte dolů! Překvapení!" zakřičel kdosi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Peyton Peyton | 13. října 2010 v 19:36 | Reagovat

Moc krásný, horský kolo, to bylo úžasný, už se nemůžu dočkat dvoudenního výletu:-DxD

2 Ryuu Ryuu | Web | 13. října 2010 v 20:58 | Reagovat

Boží!!!!!!!!!!!!! kdy bude další?

3 Znááááte :-D Znááááte :-D | Web | 13. října 2010 v 21:31 | Reagovat

[2]: Viz moto "Kapitoly budou obden!"

4 Lil Lil | 15. října 2010 v 20:50 | Reagovat

Peosím, prosím, kdy bude další???

5 Rose Nicolsonová Rose Nicolsonová | Web | 15. října 2010 v 21:02 | Reagovat

[4]: Já jaksi nestíhám, zítra kolem poledne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama