17. října 2010 v 11:26 | Sunny
|
Kratší, ale zajímavá kapitola.
Zvedli jsme se a pomalu jsme sešli dolů.
"Dimko! Bráško!" křikla hnědovlasá dívka a objala Dimitrije.
Dimitrij ji s milým úsměvem nadzvednul. Pochopila jsem, že je to Viktorie. A ta plavovlasá dívka vedle bude Chloë.
"Máte kola?" zeptal se Dimitrij.
"Máme, neboj. A všechno ostatní taky." potvrdila Viktorie. "A ty budeš Rose, že? Můžu ti snad tykat?" zeptala se vesele Viktorie.
"Jasně, jsem Rose. Umí Chloë anglicky?"
"Ne."
"Dobře, tak mě, prosím představ." požádala jsem.
"Chloë, eto Roza, prijatelnica Dimka." řekla Viktorie rusky.
"Prijatno poznakomiťsja." řekla Chloë a natáhla ke mně ruku. Já jsem jí potřásla.
Nakonec nám Chloë a Viktorie došly ukázat, co si nabalily s sebou.
"Viktorie, ty si myslíš, že ti bude stačit jen spacák?" zeptal se Dimitrij.
"Ne, stan veze Chloë." vysvětlila Viktorie. "A kotlík snad máte vy, ne?"
"Máme." řekl Viktorii Dimitrij a otočil se na Chloë. "Gotovy ty pojti?" zeptal se jí mile. Samozřejmě s úsměvem.
"Da. My možem projezžať."
usmála se.
"Takže, asi za minutu vyrazíme k domu pár bloků odsud. Tam na nás bude čekat jeden můj kamarád. Hned vyrazíme. Svačiny máte?"
"Máme." odpověděla jsem. "Tvoje mamka vyrobila nějaké bagety."
"A pití?"
"Čtyři dvoulitrové láhve s čistou vodou." dodala jsem. "Pro každého z nás jedna."
"Bezva. Tak si vezměte kola, nasedněte a jedem, za mnou." vysvětlil a sám si vzal kolo.
Já jsem udělala to stejné a rozjeli jsme ze za ním.
Asi po deseti minutách jsme dojeli k menšímu domku s oranžovou fasádou.
"Můžem." křiknul Dimitrij na muže, který stál u domku s kolem. A taky s jednou ženou.
"Jasně, jedem." odpověděl muž, který mi byl později představen jako Simon.
Asi o hodinu později jsme byli přibližně sto kilometrů od Baji. Viktorie dýchala zrychleně a manželka toho Simona jela asi dvacet metrů za námi. Ještě jsme ani jednou nezastavili.
Najednou jsem zabrzdila. Chloë do mě málem vrazila.
Praštila jsem kolem a rozběhla jsem se do nejbližšího křoví. Tam jsem se pořádně vyzvracela.
Poblíž nebyl Strigoj, byla to jen vyčerpanost. Vzhledem k tomu, že jsme asi tři hodiny nepřetržitě jeli, nebylo se čemu divit.
"Rose!" Dimitrij seskočil z kola a opřel ho o Simonovo. "Jsi v pořádku?"
"Ano… Snad.." kašlala jsem.
Šlo vidět, že Chloë a Viktorii je už taky docela špatně.
Postavila jsem se a šla směrem ke svému kolu a pohozené brašně. Dala jsem si ji znovu na kolo a obkročmo si na něj sedla.
"Tak, v příštím městě stavíme. Je to Belovorsk. Je tam jeden výborný kemp. Souhlasíte?" zeptal se Dimitrij.
"Ano," řekli všichni.
Znovu jsme vyjeli, Dimitrij jel za mnou. Skupinku tedy vedl Simon.
Za chvíli jsme dorazili k jednomu z mnoha kempů v Belovorsku. Jmenoval se Zlatá hvězda.
Nebyl to sice žádný luxus, ale rozhodně lepší, než stanovat někde na poli.
Sundali jsme si brašny a kola opřeli o strom. Já jsem vyndala stan. Simon šel zaplatit ubytování a my ostatní jsme se dali do stavění toho stanu.
O půlhodinu později jsme byli hotovi. Spacáky a brašny byli vevnitř stanů, kotlík byl nad ohništěm a Chloë šla pro vodu.
"Co máme k jídlu?" zeptala se Simonova manželka Elleanor.
"Uvaříme guláš." řekla jsem a vytáhla mraženou zeleninu a grilované maso.
Za chvíli se Chloë vrátila s vodou.
"Požalujsta tebja, Chloë,
naljoš to sjuda?" řek Dimitrij, sice jsem mu nerozuměla ani slovo, ale jakmile Chloë nalila vodu do kotle, pochopila jsem.
"Blagodarja." poděkovala jsem. Rusky poděkovat už umím.
Za hodinu už se vzduchem nesla vůně guláše. Viktorie míchala a Chloë připravovala nádobí.
Já jsem mezitím došla do kuchyně pro nějaké lžíce. Bylo to přes půl kempu.
"Požalujsta, mogu ja vzjať neskolko ložek?" přečetla jsem, co mi Dimitrij napsal na papír. "Opredelenno. Zdes vy mate." řekla a podala mi asi šest lžící.
Vzala jsem si je, poděkovala a odešla jsem. Cestou se mě ale zmocnil nával nevolnosti.
Strigoj. Proběhlo mi hlavou. Během vteřiny jsem z kapsy vytáhla kůl.
V tu vteřinu jsem ho - nebo spíš ji - uviděla.
A vypadala přesně jako já. Ale ve tváři měla čistou smrt.
Ta Strigojka měla rozpuštěné vlasy stejné délky, jako mám já. Byla přibližně stejně vysoká.
"Co.." vydechla jsem. Ale na ni to nějak nezapůsobilo, měla hlad.
Vrhla se po mě. Jen tak tak jsem uhnula. Rozvázal se mi culík a gumička přistála kousek ode mě.
Kopla jsem ji. Trošku se zapotácela, ale pochybuji, že jí ten kopanec nějak uškodil.
Ona mě popadla za vlasy. Ale já jsem se jí vysmekla a znovu ji kopla, tentokrát do tváře.
Vyplivla zub a chuchvalec krve. Otřásla jsem se.
Povalila jsem ji na zem a obkročmo jsem si na ni sedla. Pocítila jsem tíži na hrudníku.
Zaváhala jsem. Ona mě odhodila několik metrů od sebe. Nebyla to čerstvá Strigojka. Tahle byla zkušená.
Během vteřiny byla u mě. Přitiskla mi ruku na krk a účinně mě držela u zdi.
Škubla sebou a ve tváři se jí mihl zmatený výraz. Ten ale rychle zmizel a vystřídala ho zloba.
Teď jsem stála za ní.
Kroužily jsme kolem sebe. Občas jsme jedná druhé zasadily ránu.
Praštila mě do hlavy. Skácela jsem se. Byla to rána jak od náklaďáku. Skončila jsem na zadku na zemi.
Jakmile se mi rozetmělo před očima, tak jsem ji nikde neviděla.
Vstala jsem a otočila se. Stále mi bylo špatně, nepochybovala jsem, že je stále někde tady.
Obešla jsem jeden z mnoha mohutných sekvojí. Jak jsem předpokládala, byla v kotlině za ním a čekala na mě.
Vystartovala po mně.
Povalila jsem ji na zem. Svou technikou boje mi stále více připomínala mě.
Zasedla jsem ji a připravila se na to, že jí kůlem probodnu srdce.
Bránila se. Hodně. Nakonec jsem se trefila.
Cítila jsem obrovskou tíhu na hrudníku. Bylo mi strašně nevolno, i když ona už byla mrtvá.
Viděla jsme přibíhajícího Dimitrije. "Rozo!" křičel. V jeho hlase bylo tolik smutku..
Zvracela jsem. Ale samou krev…
Tak teď jsi mě dostala, doufám, že nebudeme čekat dlouho a bude tu další kapitola. Nevím, jestli bych vydržela tak dlouho
Krása:))))