Tak tak, další kapitolka.
Vzbudila jsem se ve stanu s rukama podél těla. Jakmile jsem se nadechla, začala jsem strašně kašlat. To upozornilo muže, který seděl zády ke mně. Poznala jsem, že je to Dimitrij, i přes to, že jsem viděla rozmazaně.
"Rozo…" To jedno slovo stačilo k tomu, abych si domyslela, kolik bolesti a smutku si prožil. Chtěla jsem se zvednou a obejmout ho, ale nedokázala jsem se posadit.
Přestala jsem kašlat a zvedla jsem svoji ruku.
Byla jsem strašně bledá. Dost jsem se lekla, ruku jsem okamžitě zase položila.
Dimitriji. Řekla jsem naprázdno. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku…
Dimitrij se na mě koukal… Zase jsem se topila v jeho kaštanově hnědých očích…
Ukápla mi slza. Ale setřít jsem si ji nemohla. Nakonec to udělal Dimitrij.
Opatrně mě nadzvednul a obejmul mě.
Podařilo se mi promluvit. "Co se stalo…? A jak.. dlouho jsem… spala..?" Jakmile jsem domluvila, špatně se mi dýchalo.
"Když jsem za tebou doběhl, tak jsi zrovna klečela na mrtvé Strigojce, a…a…" Ústy jsem naznačila A dál?.
"No… Pak jsi zvracela…" odmlčel se. "Ale jen krev. A… ta Strigojka… vypadala úplně jako ty," dořekl.
Najednou jsem si na vše vzpomněla. S obrovskou námahou jsem se posadila.
"Chceš říct, že…" nevěděla jsem, jak větu dokončit.
"Nevím přesně, co myslíš. Ale dneska jedeme vlakem domů, do Baji. Simon a Ella pojedou, ale já, ty Chloë a Viktorie."
"A proč nejde dál i Viktorie s Chloë?" zeptala jsem se.
"Nechtějí jet s někým, koho téměř neznají. A zítra jim zase začíná škola. Oni mají na akademii svatého Vasilije prázdniny kratší o tři dny. Ale řekl bych, že to Viktorii ani nevadí." usmál se.
Ještě chvíli na mě mluvil, ale to už jsem nevnímala, páč jsem usnula.
Můj stav se za pár hodin docela zlepšil. Už jsem mohla mluvit, ale pohyb byl stále skoro nemožný.
Když jsem byla schopna se alespoň postavit, tak jsme začali balit.
Asi za patnáct minut už jsem byla téměř v pořádku. Tuhle rychlou změnu jsem nechápala. A tak jsem začala protestovat proti odjezdu…
"Ani nápad!" Jak jinak…
"Ale…" přerušil mě. Zase.
"Rose! Prostě jedeme domů a konec!" zvýšil hlas.
"Nikam nejdu!" křikla jsem, založila ruce a otočila se.
"Prostě odjíždíme! Nebylo ti dobře a já prostě nechci, aby se to opakovalo!" Dimitrij byl naštvaný. Docela dost.
Přivinula jsem se k němu a políbila ho. A v koutku duše jsem doufala, že ho to přesvědčí, že jsem v pořádku.
Dimitrij mě položil na nafukovací matraci a stále mě líbal.
Pak se ode mě odtáhl. "Rose. Za patnáct minut nám z centra odjíždí vlak." Napomenul mě.
"Zase a znovu opakuju, že nikam nejedu!" řekla jsem s pokusem o vážný tón hlasu.
A Dimitrijovi zřejmě došlo, že mě nepřesvědčí. "Tak dobře. Ale jestli se mi něco nebude zdát, tak okamžitě jedeme do Baji. A kola nám domů odveze Viktorie a Chloë vlkem. My pojedeme do Novosibirsku také vlakem. Na kole už tě jet nenechám!" dodal ještě a vylezl ze stanu.
Jo! pomyslela jsem si. Sice bych radši jela na kole, ale vlak není špatný.
Běžíme na nádraží ať stihneme vlak. Chloë s Viktorií už odjely. Simon a Ella vyrazili asi před půl hodinou.
Naskočila jsem do vlaku a Dimitrij hned po mě. Hned potom se vlak rozjel. Šli jsme hledat nějaké volné kupé. Do Novosibirsku pojedeme přes noc.
"Tak, spokojená?" zeptal se mě Dimitrij.
"Jasně. V kolik budeme v Novosibirsku?" chtěla jsem vědět.
"Asi za pět hodin. Tohle je starý vlak, jede pomalu." Usmál se.
"Pche… Asi si lehnu." řekla jsem. A hned na to jsme našli volné kupé s televizí, lampou a ustlanými postelemi. "To je nějakej komfort," poznamenala jsem, když jsem viděla tu "ložnici".
"To je v nočních vlacích obvyklé," dodal Dimitrij.
Asi hodinu jsme koukali na televizi. Dimitrij mi vše překládal a za chvíli přišla servírka se snídaní. Zrovna se rozednělo.
"Podajetsja zavtrak.Okroška. Prijatnogo appetita," řekla servírka a podala nám tác s dvěma talíři a odešla. Byla v nich podivně vypadající tekutina a vedle ležel nějaký tvrdý chleba a tyčinka.
"Dimitriji?"
"Ano Rose?" zareagoval Dimitrij, ten už se ale pustil do jídla.
Já jsem s nedůvěřivým pohledem míchala tekutinu/polévku v talíři. "Co je to?"
"Ty jsi neslyšela servírku? Tohle je tradiční ruská polévka, Okroška."
"A proč k tomu dávají tvrdý chleba a slanou tyčinku bez soli?"
"To si máš do okrošky máčet." Smál se.
Znovu jsem nedůvěřivě koukla na polévku, Dimitrij už měl půlku v sobě. " A proč je ta "polévka" studená?"
Začal se smát. "Bože, Rozo. Jez! Tak to má být…"
Tak jsem se tedy pustila do jídla…
"Tak Rose, přijíždíme do stanice," řekl Dimitrij.
Odkopala jsem ze sebe peřinu a protáhla se. "Konečně," zívla jsem.
Dimitrij se zvedl a dal si na záda batoh. "Jdeme."
Zvedla jsem se a také jsem si na záda hodila batoh.
Počkali jsme, až vlak zastaví a vystoupili jsme.
"Tak Rozo, vítá tě Novosibirsk," řekl Dimitrij a rozmáchl rukama.
A já jsem jen zírala s tichým úžasem.




tereza.kotzianova@email.cz
... mi chodí na mail.




Popravdě jsem fakt napnutá, protože mi nejde do hlavy, proč ta strigojka vypadá jako ona:-O. Takže nás nenapínej a honem, honem další.:))